H
Experimentální zařízení
pro polykrystalové rentgenové
difrakční metody
Marian Čerňanský –
Ľubomír Smrčok
Tato kapitola pojednává
o práškových metodách (1) u nichž
se jako experimentální zařízení užívají především práškové komůrky (2) (syn. práškové komory (3))
a práškové difraktometry (4). Na
těchto zařízeních se zkoumají polykrystalické
vzorky (5), tj. kompaktní polykrystaly (
kapitola A) nebo skutečné práškové vzorky (6).
Základním rysem práškových metod je
to, že primární svazek monochromatického
záření dopadá na velký počet malých krystalů a vytváří
difrakční obraz (7),
který se na fotografickém filmu registruje jako soustava souvislých
difrakčních linií, resp. difrakčních
kroužků (8), případně jejich částí. Vzájemná orientace
zmíněných malých krystalů může být náhodná (9), nebo můžou
vykazovat jistou přednostní orientaci – texturu (10). Pokud je difraktujících krystalů (11) v ozářené
oblasti (12) málo, difrakční obrazec (13) na
filmu, tj. na difrakčním snímku (14) se skládá ze skvrnitých (15) difrakčních
linií, na kterých je možné rozeznat diskrétní difrakční stopy (syn. difrakční skvrny (16)) od jednotlivých krystalů. Je-li nutné skvrnitost (17)
difrakčních linií odstranit, použije se přídavné zařízení
umožňující otáčení nebo oscilaci vzorku, případně filmu.
Malé vzorky, resp. vzorky
s malou ozářenou plochou (18) se
skoumají v nefokusačních
uspořádáních (19) (syn. uspořádání bez fokusace (20)). Sem patří především válcová Debyeova – Scherrerova komůrka (21),
v níž se zkoumají vzorky ve tvaru tenké tyčinky, která je –
s možností rotace – umístěna v ose komůrky (22), jež je kolmá
na směr primárního svazku. Prášková metoda, která užívá Debyeovu –
Scherrerovu komůrku, se nazývá Debyeovou – Scherrerovou metodou (23) a difraktogram získaný touto metodou má
název debyegram (24).
Komůrka s rovinnou kazetou (25) (syn. komůrka s rovinným filmem (26)) se
často užívá v uspořádání
na odraz (27) (syn. metodě zpětné difrakce (28))
s velkými difrakčními úhly. Pokud je vzorkem dostatečně
tenký kompaktní polykrystal, např. fólie a stačí registrace
s menšími difrakčními úhly, užívá se tato komůrka i v uspořádání na průchod (29) (syn. průchodové
metodě (30)). Případně se
zmíněná komůrka s rovinnou kazetou užívá pro práci technikou šikmých textur (31), kdy osa textury vzorku není rovnoběžná
se směrem primárního svazku. Místo rovinné kazety se někdy užívá kuželová kazeta (32)
nebo válcová kazeta (33) jejíž osa je rovnoběžná se směrem
primárního svazku. Podobně jako u Debyeovy – Scherrerovy komůrky
se v těchto uspořádáních užívá tenký primární svazek
monochromatického záření z bodového ohniska k dosažení malé
ozářené plochy vzorku, protože obecně se jedná
o nefokusační uspořádání. Jen speciální volba geometrie
umožňuje v uspořádání na odraz dosáhnout přibližnou
fokusaci zvolené difrakční linie.
Fokusační uspořádání (34) umožňují využít
větší ozářené plochy vzorků bez stráty ostrosti difrakčních
linií. V uspořádání na odraz
se přitom užívá divergentní primární svazek z ohniska rtg.
lampy, případně z ohniska monochromátoru. Konvergentní primární
svazek, většinou difraktovaný krystalem monochromátoru, se užívá
v uspořádání na průchod. Seemannova
– Bohlinova (metoda) fokusace (35) je principem
Seemannovy – Bohlinovy
fokusační komůrky (36), u níž
vstupní štěrbina (37) a povrch vzorku leží na fokusační kružnici (38). Braggova
– Brentanova (metoda) fokusace (39) se
uplatňuje u většiny práškových difraktometrů a u semifokusační komůrky (40), u které osa komůrky leží
v rovině povrchu vzorku. U Seemannovy – Bohlinovy fokusační
komůrky a u semifokusační komůrky je fotografický film
ve válcové kazetě a osa kazety
(41) je totožná s osou komůrky,
která je – podobně jako u Debyeovy – Scherrerovy komůrky kolmá
na směr primárního svazku. Speciální symetrickou variantou Seemannovy – Bohlinovy fokusační
komůrky je Prestonova komůrka (42), u které je vzdálenost vstupní
štěrbiny od povrchu vzorku rovna průměru
komůrky (43).
Kompaktní kombinace Seemannovy –
Bohlinovy fokusační komůrky s fokusujícím krystalovým
monochromátorem tvoří Guinierovu
komůrku (44). Od ní je odvozena
řada dalších komůrek, např. Guinierova – Wolfova, Guinierova –
Häggova, Guinierova – Jagodzinského atd. Ve
všech zatím zmíněných fokusačních uspořádáních se
fokusace dosahuje využitím jistých geometrických zákonitostí. Byly podniknuty
pokusy (např. L. K. Frevel, V. Vand) dosáhnout soustředění
paprsků použitím Sollerovy clony (45), což je soustava kovových, obvykle
rovnoběžných lamel, která se často užívá na omezení rozbíhavosti, tj.
divergence (46)
svazku záření, aniž by se omezoval jeho průřez. Ve Vandově komůrce (47) se k fokusaci užívá Sollerova clona,
jejíž lamely jsou vůči sobě mírně skloněny.
V tomto případě se Sollerova clona užívá k omezení horizontální divergence (48), což je rozbíhavost svazku v rovině
rovníku difrakčního snímku, resp. v rovině fokusační
kružnice. Častěji se však Sollerova clona užívá k omezení vertikální divergence (49), tj. rozbíhavosti svazku ve směru osy
komůrky.
Mezi práškové komůrky se obvykle
zařazuje i Gandolfiho
komůrka (50), v níž z malého
monokrystalu, rotujícího současně kolem dvou os svírajících navzájem
úhel 45°, dostaneme stejný
difrakční snímek jako od obvyklého práškového, resp. polykrystalického
vzorku. Pokud potřebujeme zvlášť malou ozářenou plochu vzorku,
případně malou divergenci primárního svazku, použijeme mikrosvazek (51)
z mikroohniska (52) a v mikrokomůrce (53) získáme mikrodifrakční snímek (54). Mezi komůrky pro difrakci za zvláštních
podmínek patří především vysokoteplotní
komůrky (55), např. Guinierova –
Lennerova komůrka, dále nízkoteplotní
komůrky (56), vysokotlaké komůrky (57),
a komůrky s kontrolovanou
atmosférou (58) (syn. komůrky s definovanou atmosférou (59)),
včetně vákuových komůrek (60).
Kromě už zmíněných filmových kazet (61)
je podstatnou součástí každé komůrky držák vzorku (62) a kolimátor (63)
nebo štěrbina pro vymezení primárního svazku. Z hlediska
bezpečnosti práce se zářením i kvality difrakčních
snímků – zejména kvůli nízkému pozadí
(64)
– je důležitý lapač primárního
svazku (65), který např.
u Debyeovy – Scherrerovy komůrky má podobu výstupní trubice (66) obsahující
černý papír, fluorescenční
stínitko (67) a olověné sklo
s vyznačeným nitkovým
křížem (68). Tím současně
umožňuje přesné justování (69) celé komůrky a zvláště vzorku
do směru primárního svazku. Komůrka jako celek je pohyblivě
uložena na závěsu (70), resp. na nosiči (71) nebo na stojanu (72),
případně na podstavci (73), jejichž konstrukce umožňuje přesné
nastavení (74)
komůrky ke zdroji záření. Některé práškové komůrky jsou
ještě vybaveny speciálími břity
(75), jejichž stíny na difrakčním
snímku slouží ke kalibraci (76) pro odečtení difrakčních úhlů.
Speciální, např. asymetrické uložení
filmu (77) podle Straumanise, nebo použití standardu (78),
či expozice stopy primárního svazku
(79) má tentýž účel.
V práškovém difraktometru
probíhá snímání (80) (syn. skanování
(81)) a registrace směrového
rozložení záření difraktovaného práškovým či polykrystalickým vzorkem
elektronicky. K tomu je vybaven detektorem záření (& kapitola J) a pohonným
mechanizmem na otáčení držáku vzorku a ramena detektoru (82). Kromě
elektrického pohonu pro běžný automatický
provoz (83), mají difraktometry i ruční pohon (84),
který se užívá při justování, nastavení výchozích poloh držáku vzorku
a ramena detektoru a pod. U starších typů
difraktometrů se úhel (nastavení)
detektoru (85) obvykle odčítá na
stupnici, která se opticky promítá na matnici přístroje a úhel (natočení) vzorku (86) je spravidla vidět na dělených
kruzích s noniem. U novších přístrojů se velikosti
zmíněných úhlů zobrazují pomocí elektronických prvků.
V dalším textu, pokud nebude uvedeno jinak, se bude jednat o difraktometr
s Braggovou – Brentanovou fokusací. Její nedostatek
u semifokusační komůrky – totiž fokusace jen jedné
difrakční linie – u difraktometru odpadá díky postupnému snímání
linií, což umožňuje splnit fokusační podmínky vždy jen po sledovaný
difrakční úhel.
Měření na difraktometru
obvykle začíná
z počátečního stavu, ve kterém je mezi úhlem
(natočení) vzorku (q) a úhlem detektoru (2q)
nastaven poměr 1:2 , tj. z nastavení 
(87) (syn. nastavení
2:1 (88)). S pevnou vazbou (89) pak následuje otáčení vzorku
i detektoru, tj. probíhá pohyb (90), kterým se realizuje snímání (91) (syn. měření (v režimu) (92)). Kromě tohoto tzv. normálního provozu difraktometru (93)
se současným pohybem vzorku
a detektoru 2:1 (94) vyžaduje
řešení některých problémů difraktometrická měření se stacionárním detektorem (95)
(a pohyblivým vzorkem) tj. pohyb vzorku s nehybným detektorem (96) nebo naopak, měření se stacionárním vzorkem (97)
(a pohyblivým detektorem), tj. pohyb
detektoru s nehybným vzorkem (98).
U všech tří zmíněných
způsobů měření můžeme zvolit spojité snímání (99) (syn. spojitý způsob měření (100)), nebo krokové
snímání (101) (syn. krokový způsob měření (102)).
V obou případech se nastaví počáteční
bod (103) úhlového intervalu a úhlová
rychlost otáčení vzorku, resp. ramena detektoru. Koncový bod (104) měření
je už zpravidla dán předvolbou velikosti
kroku (105) a počtu kroků (106). Volba
parametrů měření vychází z kompromisu mezi požadovanou
intenzitou difraktovaného záření, rozlišovací
schopností (107) a geometrickými (108) a fyzikálními aberacemi (109).
Podstatnou součástí práškového
difraktometru je goniometr (110), který slouží k natáčení vzorku
a ramena detektoru do určité úhlové polohy vůči směru
primárního svazku a současně k měření
příslušných úhlů. K vymezení směru primárního
a difraktovaného svazku je opatřen kolimačním systémem (111) (syn.
systémem clon (112)).
K prvnímu vymezení primárního svazku slouží vstupní clona (113), kterou
často nahrazuje přímo ohnisko rentgenové lampy nebo ohnisko monochromátoru.
Divergenční clona (114) omezuje horizontální divergenci primárního
svazku, čímž vymezuje jeho šířku v místě vzorku a tím
i ozářenou plochu vzorku. Některé modernější difraktometry
mají automatickou divegenční clonu (115) (syn. thetakompenzační
clonu (116)), jejíž šířka se při
měření mění tak, že ozářená plocha vzorku zůstává
konstantní. Výšku primárního i difraktovaného svazku často vymezují
jednoduché, vyměnitelné zasouvací
clony (117), které v místě mezi divergenční clonou a vzorkem
a zejména mezi vzorkem a detektorem současně plní funkci (proti)-rozptylové clony (118). Na omezení vertikální divergence se do
difraktovaného a často i do primárního svazku vkládá Sollerova
clona. Před detektorem je clona
detektoru (119).
Společná osa rotace vzorku a detektoru je osou goniometru (120). Kružnice, po
které se pohyuje clona detektoru, se nazývá kružnicí goniometru (121)
a leží v rovině
goniometru (122). Průsečík osy
a roviny goniometru je střed
goniometru (123). Přímka procházející
středem goniometru a středem cony detektoru v jeho nulové
poloze se nazývá nulovou čárou (124) (syn. středovou
čárou (125)). Vzdálenost osy goniometru
od zdroje záření je poloměr
goniometru (126). Zdrojem záření zde
rozumíme vstupní clonu difraktometru nebo ohnisko rtg. lampy či ohnisko
monochromátoru, pokud tuto clonu nahrazují. Je-li rovina goniometru
horizontální, mluvíme o horizontálním
goniometru (127). Pokud je rovina goniometru
vertikální, jedná se o vertikální
goniometr (128). Analogicky jako
u práškových komůrek rozumíme horizontální divergencí rozbíhavost
svazku v rovině goniometru a vertikální divergencí rozbíhavost
svazku ve směru osy goniometru.
U Braggova – Brentanova goniometru (129)
je vzdálenost clony detektoru od osy goniometru stejná jako vzdálenost osy
goniometru od zdroje záření. Navíc jsou během měření
obě tyto vzdálenosti konstantní, zatím co poloměr fokusační
kružnice se s difrakčním úhlem mění a její střed se
posouvá tak, aby se povrch vzorku stále dotýkal fokusační kružnice.
U Seemannova – Bohlinova goniometru
(130) jsou zdroj záření a vzorek
stacionárně umístěny na fokusační kružnici, jejíž poloměr
se nemění a střed zůstává na místě. Pohybuje se jen
detektor, a to tak, aby clona detektoru byla stále na fokusační
kružnici, takže vzdálenost detektoru od vzorku se mění. Braggův –
Brentanův goniometr se někdy označuje jako středový goniometr (131), zatím
co méně rozšířený Seemannův – Bohlinův jako tečný goniometr (132), ale toto označení se příliš
neujalo. Braggova – Brentanova fokusace se uplatňuje také u theta-theta goniometru (133), ve kterém se
detektor i zdroj záření pohybují současně nad horizontálním
povrchem stacionárního vzorku. Tento goniometr je zvlášť vhodný na
sledování difrakce kvapalin.
U všech zatím zmíněných
goniometrů se jednalo o uspořádání na odraz. U tenkých
vzorků je možné použít uspořádání na průchod, a to
v několika modifikacích. Především se jedná o symetrické uspořádání na průchod (134), které je protějškem symetrického uspořádání na odraz (135), obvyklého v goniometrech
s Braggovou – Brentanovou fokusací. Někdy se užívá uspořádání na průchod
s kolmým dopadem (136) primárního
svazku na vzorek. Při zmíněných uspořádáních na průchod
nedochází v goniometru k fokusaci difraktovaného svazku, takže se
užívají široké clony detektoru. Aby tím příliš neklesla rozlišovací
schopnost, vkládá se před detektor další Sollerova clona, tentokrát
k omezení horizontální divergence difraktovaného svazku.
V případě úzkého čarového zdroje záření, má tato clona
jednotlivé lamely vůči sobě lehce skloněny v míře
odpovídající horizontální divergenci primárního svazku, která teď
může být relativně velká, takže lze dosáhnout dostatečně
velké měřené intenzity. Pokud se ke zvýšení intenzity použije široký
zdroj záření, vkládají se do difraktovaného i primárního svazku
k omezení jejich horizontální divergence Sollerovy clony
s rovnoběžnými lamelami. Mluvíme pak o uspořádání na průchod s rovnoběžným svazkem (137). V rtg. tenzometrii se užívá uspořádání na odraz
s rovnoběžným svazkem (138).
Z přídavných zařízení (139)
se k práškovým difraktometrům často dodává goniometrická hlavice (140),
někdy texturní nástavec (141) nebo vysokoteplotní
nástavec (142) případně nízkoteplotní nástavec (143) či vakuový
nástavec (144). Obvykle se dodávají
různé pomůcky pro justování difraktometru a upevnění vzorku (145).
Někdy je vhodný automatický měnič
vzorků (146). U hrubozrnných
materiálů je často nutný rotační
držák vzorku (147), který umožňuje
otáčení vzorku v rovině jeho povrchu. Důležitý je monochromátor primárního svazku (148) (syn. primární
monochromátor (149))
a případně i monochromátor
difraktovaného svazku (150) (syn. sekundární monochromátor (151)).
Příprava vzorku (152) vyžaduje věnovat
pozornost následujícím fakorům: velikosti
částic (153), tlouštce vzorku (154), přednostní
orientaci (155), deformaci a tváření
za studena (156), a rovinnosti povrchu (157).
U kompaktních polykrystalů lze někdy přípravy vzorku omezit
na běžné způsoby opracování k dosažení vhodné velikosti
a tvaru vzorku. Postup přípravy je obvykle složitější
u práškových vzorků, kde je někdy nutné drcením, mletím nebo
pilováním z kompaktního materiálu dosáhnout vhodné velikosti částic
a pak případně žíháním (158) odstranit vnitřní napětí (159). Pro
expozici v Debyeově – Scherrerově komůrce se obvykle
částice prášku lepí na vlákno nebo pěchují do kapiláry (160). Práškové vzorky s rozměrným
povrchem se připravují lisováním prášku do dutiny v (lisovací) matrici.
Zvláště u prášků s velkými částicemi je někdy
nutné použít vhodné pojivo. Lísováním směsi zkoumaného prášku
s pojivem do vhodné (lísovací) formy lze připravit vzorky
požadovaného tvaru. Často je výhodné umísťovat zkoumaný materiál
přímo do držáku vzorku plněním
ze zadu (161),
nebo plněním z boku (162).
Pokud nás zajímají pouze polohy difrakčních linií (163), vyhodnocujeme difrakční snímek na prosvětlovacím stolku (164) nebo na komparátoru
(165). Měřením hustoty zčernání (166) na (mikro)fotometru
(167) podél difrakčního snímku získáme fotometrický záznam (168). Podobně ze zapisovače nebo tiskárny
u difraktometru dostaneme difraktometrický
záznam (169). Zmíněné fotometrické nebo
difraktometrické záznamy, t.j. difrakční
záznamy (170) mohou být analogové, nebo
digitální.
Komentář
K vystižení různorodosti způsobů
a zařízení používaných při sledování difrakce na
polykrystalických látkách užíváme termín práškové metody v množném
čísle. V souladu např. s [1] Debyeovou – Scherrerovou metodu pak
považujeme jen za jednu z práškových metod.
Pokud se u některých termínů vyskytují
synonyma, preferovali jsme to, které je podle našeho názoru češtině
i slovenštině užívanější (tedy spíše komůrka než komora).
Slova spojitá a nespojitá (u difrakční linie)
doporučujeme používat spíše jako součást matematických termínů,
např. spojité zobrazení, nespojitá funkce, a v souladu
s angličtinou mluvit o skvrnitých liniích a jejich skvrnitosti. Pokud je nám známo,
v angličtině se totiž užívá jen termín diffraction spot – difrakční skvrna, který
zavádíme jako synonymum difrakční stopy.
V případě nutnosti doporučujeme mluvit o souvislých
difrakčních liniích.
Slovo náhodný chápeme jako součást
různých termínů, např. náhodná
orientace, náhodný proces apod.
Jeho zahrnutím mezi termíny se snažíme vyloučit méně vhodné „nahodilý“ nebo nevhodné „randomní“.
Termín nefokusační uspořádání
upřednostňujeme před uspořádáním bez fokusace jednak
z gramatických důvodů (odborný termín má být podstatné jméno,
před kterým je případně upřesňující přídavné
jméno), dále z důvodů symetrie (fokusační – nefokusační), ale hlavně po obsahové
stránce nám připadá slovo nefokusační
výstižnější (ve zmíněném uspořádání se paprsky nefokusují, nedochází k fokusaci a nejedná se tedy o to, že se
fokusace ztratí a dojde ke tavu bez
fokusace).
U termínu uspořádání na odraz jsme nuceni
respektovat skutečnost, že se u nás už dlouho běžně užívá [2]
, [3].
Jeho někdejší synonymum metoda zpětného paprsku [4]
se neujalo, a proto navrhujeme věcně správnější termín metoda
zpětné difrakce, avšak opět jen jako synonymum. Důvodem
je obecné rozšíření a ustálení termínu uspořádání na odraz
– uspořádání
na průchod a jejich symetrie. U termínu uspořádání na průchod je nutné zdůraznit, že i jeho
slovenský ekvivalent usporiadanie na priechod se již
dlouhou dobu běžně užívá. Je to v dobré shodě se
skutečností, že česká slova začínající slabikou prů
– mají ve slovenštině ekvivalenty začínající na prie-, zatímco slova
začínající v češtině slabikou pře- mají
ekvivalenty začínající na pre- (např. průliv –
prieliv, přeliv – preliv). Naproti
tomu slovníky [5]
, [6]
nyní požadují ve slovenštině rozlišení ve tvaru prechod (děj)
a priechod (místo děje), což
by mělo vést k termínu „usporiadanie
na prechod“. Přesto doporučujeme ponechat termín usporiadanie
na priechod, aby nedošlo k rozporu s výše uvedenými
skutečnostmi.
Musíme doporučit převzetí termínu theta-theta
goniometr , protože nemáme vhodnou náhradu a ani nepovažujeme za
účelné ji hledat. Vycházíme přitom z faktu, že tento termín se
ustálil i v jazycích, které spíše než čeština nebo slovenština
si vytvářejí vlastní názvy, např. v němčině.
Uvedený tvar je totožný s mezinárodně rozšířeným i pokud se
týká pořadí slov (je možné zvážit např. goniometr 
). Připomínáme, že
v naši fyzikální literatuře se běžně užívají termíny jako
např. částice α, rozpad beta, π- mezon. Podobné poznámky by se zřejmě týkaly i ω-goniometru, ψ-goniometru, o nichž předpokládáme,
že budou popsány v kapitole o rentgenové
tenzometrii. V podstatě stejně jako theta-theta goniometr musíme zdůvodnit i plnění
ze zadu a plnění z boku. Existují
difraktometrická měření, u kterých mezi primárním svazkem
a povrchem vzorku není difrakční úhel či Braggův
úhel. Proto užíváme termíny úhel (natočení)
vzorku a úhel (nastavení) detektoru,
které popisují primární , obecné pojmy.
Z předcházejícího textu plyne, že jako
synonyma uvádíme termíny, které by měly spíše vymizet.
V případě snímání (syn. skanování) však jde
o výnimku. Podle našeho názoru by se i u nás , podobně jako
v jiných jazycích, mělo zavést skanovaní jako běžný odborný
termín. Zatím ho uvádíme jako synonymum jenom proto, aby toto zavedení bylo
postupné a nenásilné. Respektujeme totiž tu skutečnost, že ve
značné části naši veřejnosti převládá zatím příliš
jednostranné chápání anglického slova „scanning“
jako postupné, podrobné prohlížení něčeho (bod po bodu). Pokud je nám
známo, současná angličtina užívá toto slovo volněji, širším
významu. Jedná se např. o „stepwise
scanning“ v difraktometru s krokem cca 1°,
kde těžko jde o „podrobné prohlížení
bod po bodu“, nebo se dělá „scanning“
s pozičně citlivým detektorem , kde evidentně nejde o „postupné prohlížení“.
Na závěr se ještě vracíme k termínu difrakční
obraz., aby se vymezil jeho vztah k dalším, námi užívaným
termínům. V souladu s definicí v kapitole „Difrakcia rtg.
žiarenia na kryštalických látkach“ nebo v [2]
na str. 110 uvádíme, že difrakční
obraz je směrová distribuce
intenzity difraktovaného záření nebo její reprezentace v reciprokém
prostoru. Difrakční záznam je výsledek registrace difrakčního
obrazu. Difrakční záznam může být analogový (= difraktogram) nebo
digitální (= soubor čísel). Obě formy difrakčního záznamu, t.j.
analogová i digitální, mohou být jednorozměrné (např.
u práškového difraktomeru) nebo dvourozměrné (na filmu, na displeji).
Difrakční
obrazec je geometrický obrazec (útvar) který vidíme na
dvourozměrném analogovém difrakčním záznamu. Difrakční snímek je
dvourozměrný analogový difrakční záznam na filmu. Vzájemné vztahy
uvedených termínů jsou vyznačeny na přiloženém schématu. Pokud
je nám známo, v angličtině se volně užívá pro všechny
tři pojmy – t.j. pro difrakční obraz, difrakční obrazec,
difrakční snímek – tentýž ekvivalent , diffraction pattern. Rozdíl
v chápání je dán souvislostmi
nebo se použije rozlišení: difrakční obraz – diffraction image, difrakční obrazec – diffraction pattern
a difrakční snímek – diffraction picture, diffraction photograph.
Literatura
[1] Klug H. P. , Alexander L. E.: X-Ray
Diffraction Procedure for Polycrystalline and Amorphous Materials, Willey, New
York 1974
[2] Kraus I.: Úvod do strukturní rentgenografie,
Academia, Praha 1985
[3] Barret C. S.: Struktura kovů –
Krystalografické metody, principy, údaje, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959
[4] Kochanovská A.: Zkoušení jemné struktury
materiálů röntgenovými paprsky, ESČ, Praha 1946
[5] Česko – slovenský slovník, ed. Horák G.,
Veda, Bratislava 1981
[6] Krátky slovník slovenského jazyka, hl. red.
Kačala J., Pisárčíková M., Veda, Bratislava 1987
