Teorie difrakce rentgenového záření je vypracována tak, že umožňuje vypočítat přístrojový faktor Pi a faktor Qi daný (ideální) krystalovou strukturou ve vzorci (1), které potřebujeme pro výpočet hmotnostní koncentrace wi
|
|
z intensity Ii zvolené difrakční čáry [11-16, 2]. Tak pro Braggovo-Brentanovo parafokusační uspořádání (pro „klasický“ práškový difraktometr Parrishovy konstrukce [17-20]), nepolarisované záření CuKa a preparát o tloušťce větší než pětinásobek převrácené hodnoty lineárního součinitele zeslabení ve vzorku platí
|
|
(6) |
kde q je difrakční úhel zvolené (analytické) difrakční linie určované fáze,
H její faktor četnosti, F strukturní faktor, V objem základní buňky (jejíž rozměry jsou vyjádřeny v jednotkách
10-10m) krystalové struktury určované fáze, r její hustota (v jednotkách
gcm-3), Io intensita difrakční linie (113) korundu, který je v analyzovaném vzorku obsažen (například byl do něho přimíchán) ve hmotnostní koncentraci
wo%.
Pro jiná uspořádání nalezneme příslušné vzorce v tabulkách [21-23]. Hodnoty koeficientů (jež slouží jako kalibrační konstanty) ve vztahu
|
|
(7) |
vypočtené na způsob formule (6) při určitém experimentálním uspořádání byly publikovány pro řadu látek
[24-31]. Možnost vypočítat kalibrační konstanty na základě známé struktury určovaných látek je vítaná zejména v případě, že tyto látky nemáme momentálně fyzicky k dispozici. I v tomto případě musel ovšem už dříve někdo difraktogram té látky (jejího monokrystalu) změřit, aby její strukturu určil.
